Italský houslista, skladatel, pedagog a teoretik Giuseppe Tartini se narodil 8. dubna 1692 v Piranu, Istrii, v rodině florentského kupce Giovanni Antonia Tartiniho a piranské rodačky Cateriny Zangrando. Giuseppe se učil hudbě a hře na housle v Capo d'Istria a roku 1709 navštěvoval Univerzitu v Padově, kde studoval právo, teologii, filozofii a literaturu, ačkoli jeho otec by byl raději, kdyby vstoupil do františkánského řádu. Také se věnoval šermu, jehož se později stal mistrem. Po smrti svého otce 1710, si vzal o dva roky starší spolužačku Elizabeth Premazone, neteř padovského biskupa. Pár uchovával manželství v tajnosti po následující tři roky, jakmile však bylo prozrazeno, kardinál Giorgio Cornaro, padovský biskup, nařídil Tartiniho zatčení. Opouštějíc svou ženu, která byla poslána do konventu, Tartini uprchl z Padovy do Kláštera sv. Františka v Assisi, kde mu byl poskytnut azyl. Zde se začal plně věnovat hře na housle a pravděpodobně studoval skladbu u slavného českého hudebníka Otce Bohuslava Černohorského. O dva roky později roku 1715 byl Tartini poznán poutníky z Padovy, kteří mu sdělili, že jeho žena byla kardinálem omilostněna. Vzhledem k tomu, že obvinění proti němu byla stažena, vystoupil z úkrytu, navrátil se ke své ženě a zdokonaloval svou hru na housle u Gaspara Viscontiho v Cremoně. 1716 slyšel hrát Francesca Maria Veraciniho na hudební akademii v Mocegino paláci v Benátkách, byl jeho hrou natolik ohromen, zvlášť smyčcovou technikou, že se rozhodl dovést vlastní hru k perfekcionismu. Tartini zahajuje skladatelskou kariéru, napsal "L'Arte dell'Arco" (Umění smyčce) a "Il trillo del diavolo" (Ďáblův trylek). Po návratu do Padovy 1721, byl Tartini ustanoven "primo violino e capo di concerto" v Basilice sv. Antonína v Padově, pozici, kterou zastával do konce svého života. Postup ustanovující komise výslovně uvedl, že Tartini byl zproštěn od obvyklých vstupních zkoušek z důvodů jeho věhlasného profesionálního perfekcionismu, současně mu byla garantována kompletní svoboda hraní v divadlech a hudebních akademiích, kdekoli si přál. Využívaje tohoto nezvyklého povolení, které mu bylo uděleno, často příležitostně hrával v Parmě, Bologni, Camerinu, Ferraře a opakovaně ve Benátkách. V Padově se spřátelil se skladatelským kolegou a teoretikem Francescem Antoniem Vallottim a violoncellistou Antoniem Vandinim. 1723 byl Tartini, spolu se svým životním přítelem a kolegou violoncellistou Antoniem Vandinim, pozván hrabětem Kinským do Prahy, na představení spojené s korunovací císaře Karla VI králem českým. Tartini zůstal členem orchestru hraběte Kinského do roku 1726. Poté se vrací do Padovy, kde založil houslovou školu "Scuola delle Nazioni". Přijal studenty z celé Evropy a mnoho nejslavnějších hráčů z konce 18. století bylo žáky Tartiniho, včetně Pasquala Biniho, Giuseppe Antonia Capuzziho, Carminatiho, Domenica Ferrariho, Girolama Asconii Giustinianiho, Carla Heinricha Grauna, Johanna Georga Holzbogena, Pietra Lombardiniho, Pietra Nardiniho, Johanna Gottlieba Naumanna a Pasqualiniho. Tartini vyvinul styl smyku, který je stále běžně cvičen a vliv jeho skladeb se rozšířil do Francie, Anglie a Německa, ačkoli se posledních dvacet let svého života věnoval více teorii než skladbě. V letech 1739 až 1741 Tartini navštívil mnoho italských měst, včetně Neapole a Říma, kde složil, na žádost Papeže Klementa XII., svou jedinou sakrální skladbu, Miserere, která byla uvedena v Sixtinským sborem 1768. Giuseppe Tartini umřel 26. února 1770 po vleklé nemoci. Byl prvním známým vlastníkem houslí "Lipinski Stradivarius" od Antonia Stradivariho z roku 1715. Tartiniho rodný dům a Tartiniho socha je možné nalézt na Tartiniho náměstí v Piranu.